BALÚ: VZPOMÍNKA NA TÁBOR
<img src="https://www.thewoodcraft.org/wiki/crop.php?f=vatra-26-6.djvu&page=7&width=599&cx=-56&cy=-64&cw=330&ch=330" width="40%" resource="./File:vatra-26-6.djvu" style="-webkit-transform: rotate(-1.5deg); -moz-transform: rotate(-1.5deg); -o-transform: rotate(-1.5deg); -ms-transform: rotate(-1.5deg); transform: rotate(-1.5deg);float: right; margin: 15px 0px 15px 15px;" alt="" title="">
Když jsme my dva odjížděli z Prahy, všichni nám záviděli. Nic nebylo měšťákům vábného ve městě, ke kterému lnou vzornou láskou, když slunce již z rána slibovalo krásný den, nezakouřeným vzduchem ozářivší střechy a dlažbu. Holubi nad městem kroužili v radosti prvního jitra a v hlavách chodců táhla vzpomínka na radostný svit vstávajícího slunce na lukách, na tekoucí vodu a vonící dech lesa. A oni žízniví ve znoji městských zdí nám záviděli. Však ve vlaku bylo už mnoho těch,. co s námi cestovali ku prameni radosti, za sluncem a vodou.
Za krásného dne je práce rukou, práce nová a nezvyklá, práce na zbudování vlastního příbytku radostnou koupelí svalstva a vzkříšením osláblé mysli. Pýcha vlastní práce mluví z ní, prkna pryskyřicí voní, les v nich zpívá. Mohutné smrky svislými větvemi jsou lesnímu příbytku záštitou.
Zapadl jsem v lesy, jsem zcela Váš a štěstí života s Vámi jsem pochopil! Stalo se to hned za prvého dne, krásného bezvětří a slunečního svitu, míru a pokoje. A večer ulehám do nezvyklého prostředí. Sladká hudba ticha a samoty, jaká protiva městského hluku! Tajemná píseň, kterou zpívá potok, hudba tisíce tonů, splývající v akord tichý a věčný. Jak v oparu podzimního jitra táhnou ještě zamžené vzpomínky na denní život, práci a velké město, kde žije mého srdce půl. Hukot vody zkolébal duši v tichý spánek. A bílé jitro zasvitlo do stanu. V dálce volá pěnice v tichém zášeří a holub řivnáč — jak podivno na počátku léta — zavolal ještě jako v máji. Má duše, daleko ještě do rána! A usínám znova. Líbezně píseň zpívajícího dřeva zazněla v souzvuku se zpěvem Vlkovým vracející nás k životu, ke škole lepšího života. První je práce pro tělo, aby se na ně nezapomínalo. A když vyhřálo slunce nádvoří mezi hradbami smrků, začíná škola pro duši. V tichu zimního osamocení ožívá vzpomínka: slunce svítí, smrky sladce hovoří. Moji známí, bratři a sestry, ruce vám tisknu…
