Pokračování textu ze strany 45
… švitoříce si navzájem a volajíce na ptáče narozené právě v hnízdě.
Tento rozkošný výjev dotkl se mocně srdce a duše muže, když tam tak stál pod jasnou oblohou, dívaje se vzhůru po starých ptácích a shlížeje dolů na bezmocné mládě v hnízdečku u jeho nohou. A pozoruje ho, myslel na své lidi, kteří tak často nedbali potřeb svých dětí. Po mnoha dnech zatoužil spatřiti opět hnízdo. A tak se odebral na místo, kde je byl nalezl; bylo tam nepoškozeno, jako když je byl opustil. Avšak nastala v něm přece změna. Teď bylo plné ptáčků, již rozpínali křidélka, balancujíce na malých nožkách a připravujíce se k letu, zatím co rodiče poletovali kolem, vybízejíce je, aby se vznesli.
»Ah!« řekl muž, »kdyby moji lidé učili se od ptáků a jako oni pečovali o svá mláďata a jejich budoucnost, byly by naše domovy plny a šťastny a náš kmen silný a úspěšný.«
Když se tento muž stal knězem, vyprávěl zkazku o ptačím hnízdě a složil o tom píseň; a tak přešla až na nás od časů našich otců.«
<img src="https://www.thewoodcraft.org/wiki/crop.php?f=fletcher_1925.djvu&page=47&width=599&cx=-140&cy=-520&cw=420&ch=300" width="40%" resource="./File:fletcher 1925.djvu" style="display: block; margin: 15px auto 15px auto;" alt="" title="">
