… byla to válka a ne jeho zdraví, co zapříčinilo změnu v jeho dalším životě. Zájem většiny lidi se obracel k denním starostem a hrozbám války namísto k přírodě a indiánům. K tomu přistoupila i omezení v cestování v důsledku nedostatku benzinu. Skončily letní kursy, byla přerušena přednášková turné, nebylo možno jet na zimu do Kalifornie (Seton Castle nebyl stavěn na zimní provoz a obtížně se vytápěl). Zařízení Setonova Institutu nikdo neudržoval a tak chátralo, Seton stačil s obtížemi zajistit vlastní bydlení. Nedostatek peněz ho přinutil i rozprodat část pozemků. (Po smrti Setona v rozprodávání pokračovala Julie a tak dnes paní Dee vlastní už jen necelý kilometr čtvereční v okolí Seton Castle, pouhý zlomek z původního majetku.)
Na podzim 1942 je Seton požádán nakladatelstvím Vanguard Press, aby napsal knihu o využití zvířat k válečným účelům. Je mu dokonce umožněno navštívit některá armádní výcviková centra toho druhu. Seton brzy knihu dokončuje, ale když nakladatel žádá úřady ve Washingtonu o souhlas k vydání, armáda to zakazuje, protože kniha údajně obsahuje tajné informace o vojenském výcviku zvířat.
V květnu 1943 podniká Seton s rodinou cestu do New Yorku, aby zde podpořil nová vydání svých knih, ale nemá úspěch. Naštěstí několik přednášek o zvířatech ve válce má dobrý ohlas a aspoň mu zaplatí náklady na cestu. Z celého projektu vyšla nakonec až po válce jediná povídka: Santana, The Hero Dog of France (1945)
Jak dosvědčují pamětníci i zápisy v denících, Seton pozorně sledoval v rádiu a novínách válečné události a oceňoval úspěchy spojenců. Je zvláštní, že přestože se v Setonově deníku objevují drobné zprávy z dnešního pohledu zcela bezvýznamné, není zde žádná zmínka o velkém výbuchu u Trinity Site 16.7.1945, který zahájil atomový věk. Nechce se věřit, že by tomu Seton nevěnoval pozornost nebo nepřikládal význam, když to znamenalo radikální zásah nejen do života lidstva, ale zvláště jeho milovaného Nového Mexika, ze kterého se rázem stalo centrum amerického vojenského výzkumu…
<img src="https://www.thewoodcraft.org/wiki/crop.php?f=Posledni_stopy_Cerneho_vlka_WN_5-6_1996.pdf&page=5&width=1200&cx=-50&cy=-100&cw=710&ch=500" width="80%" resource="./File:Posledni_stopy_Cerneho_vlka_WN_5-6_1996.pdf" style="display: block; margin: 15px auto 15px auto;" alt="High-Cone Mountain, 1996" title="High-Cone Mountain, 1996">
Po válce
Konec války v Evropě přinesl Setonovi novou naději pro budoucnost. Přestože již není tak výkonný jako dříve, na odpočinek rozhodně nepomýšlí. V zimě (1945-46) jede s rodinou po třech letech opět do Kalifornie a jeho přednášky zde mají úspěch, i když se mění styl zábavy lidí a nastupuje éra televize. Po návratu do Seton Village v dubnu 1946 a po krátkém květnovém výletu do Colorado Springs se však jeho zdraví pomalu zhoršuje… Ztrácí chuť k jídlu, cítí jak mu ubývají síly. Ještě netuši osudnou příčinu: rakovina slinivky břišní.
Černý vlk odchází
Na den 86. narozenin – 14. 8. 1946 – je pozván na Universitu do Albuquerque a má zde přednášku o indiánech Nového Mexika. Na podzim a zimu plánuje nové, desettisícmílové přednáškové turné po USA a Kanadě, aby obnovil zájem čtenářů i vydavatelů o své knihy.
K tomu však již nedojde. 11. září píše poslední záznam do svého deníku – od roku 1879, kdy si ho začal psát a nevynechal téměř žádný den, je to již 36. svazek! Odchází do nemocnice v Santa Fe, ale brzy je na vlastní žádost propuštěn domů. Lékaři vědí, že již nic nezmohou. 14. října odmítá Seton již nadále jakoukoli léčbu, s výjimkou léků proti bolestem; odpojuje si nitrožilní výživu, od té doby nic nejí a téměř nepije.
Malá Dee, kterou chtějí přátelé ušetřit smutných chvil, je poslána z domu pryč. Stará se o ní Ted Buttree a jeho žena; když po týdnu tajně uprchne domů, pošle ji matka opět pryč. Až dopoledne 23, října 1946 se objeví maminka a povídá: „Tatínek již nebude stonat.” Na malou chviličku Dee poskočilo srdce radostí a uvěřila, že tatínek se uzdravil a ona bude moci zase k němu domů. Ale pak Julie dokončila větu: „…zemřel.“
O dva dny později se v Santa Fe konal pohřeb, při kterém se za všechny s Černým vlkem rozloučil prezident Ligy Stephen M. Jessup - Wasiaka. Seton byl podle svého přání zpopelněn, aby se jeho tělo mohlo nejlépe navrátit zemi, kterou miloval.
Když vyhlédnete z oken Setonova domu jižním směrem, uvidíte jako poslední na obzoru vyšší kopec (asi 2300 m n. m.). Od Seton Village je vzdálen asi 3 km a oficiálně se jmenuje Vargas. Seton mu však kdysi dal jméno „High-Cone Mountain“ (Vysoký kužel) a určil ho jako místo na vigilie. 14. srpna 1960, v den 100. výročí Setonova narození, se nad Seton Village vzneslo letadélko a Dee se Setonem Cottierem (vnukem E. T. Setona z prvního manželství rozprášili Setonův popel nad zmíněnou horou. (Podobně byl o 15 let později rozprášen popel Julie Setonové nad sousedním vrcholem, který Seton nazval „Malá sestra“.)
Stopy vedou dál…
Smutná zpráva o Setonové smrti letěla do celého světa a hned druhý den (24. 10. 1936) ji přinášejí i české noviny. Českoslovenští woodcrafteři, kteří po nucené válečné odmlce navázali koncem roku 1945 s Černým vlkem opět kontakt a mají právě před druhým poválečným sněmem, jsou zaskočeni – vždyť je to pár dnů, co dostali poslední dopis od paní Setonové… Ale neskládají ruce do klína a díky jim — jakož i díky tisícům dalších junáků a trampů – je zde dnes Setonův odkaz stále živý. V jednom z mnoha článků, kterými byl tenkrát vzdán Setonovi posmrtný hold, napsal bratr J. Wolf - Vlk:
„Zemřel E. Thompson Seton. Této zprávě, která přišla ze Santa Fe začátkem měsíce padajícího listí, jsme zpočátku nechtěli věřit. Během války se totiž několikrát rozneslo, že Černý vlk — E. T. Seton zemřel. A přece žil a po válce ihned odpověděl na náš pozdrav…
Poznal jsem Setona v r. 1936 o vánocích, kdy navštívil Prahu. Vzpomínám najeho skvělou přednášku v městské knihovně, na jeho jedinečné napodobování vytí vlků, na jeho radost z našich darů, vesměs výrobků našeho lidového umění. Pamatuji se, jak obdivoval valašku, již mu přivezli hoši ze Slovenska, a kterou ihned srovnával s její indiánskou obdobou – tomahawkem. Seděl s námi v kruhu kolem sněmovního ohně, poslouchal se zájmem naše národní písně a učil nás písním indiánským.
Pamatuji se též, jak nám předváděl indiánskou mokasinovou hru se zápalem, který vylučoval skutečnost, že již tehdy mu bylo 76 let. A ještě před rokem nám psal, že doufá ve svoji druhou návštěvu v naší vlasti.
Černý vlk nepřijede. Odešel do věčných lovišť ke svým starým přátelům z prérií, hora lesů. Ke vzpomínkám na něho zůstane nám známá vlčí stopa, jeho totem, kterým podpisoval své knihy, jež jsme mu přinášeli…“
STOPA VEDE DÁL.
<img src="https://www.thewoodcraft.org/wiki/crop.php?f=Posledni_stopy_Cerneho_vlka_WN_5-6_1996.pdf&page=5&width=1200&cx=-820&cy=-1370&cw=380&ch=140" width="50%" resource="./File:Posledni_stopy_Cerneho_vlka_WN_5-6_1996.pdf" style="display: block; margin: 15px auto 15px auto;" alt="Setonova signatura" title="Setonova signatura">
