Pokračování textu ze strany 18
Štiavnica hučí a duní, zvoní Bielá
a na louce cvrkot koníků. S vysokých
strání vane vítr a přináší vůni jehličí. Kolem vápencových bašt na Okrúhlu
krouží dravec a z doliny Štiavnice
znějí ovčí zvonce. Tak jako před osmi
léty.
Walden, starý Walden však nestojí.
Zbytky zdiva krbu, několik ohořelých
trámů, pomačkaný kotlík a oprýskaná naběračka. Jako na každém obyčejném rumišti. Jinak spousta zuhelnatělého obilí.
Partyzáni zde měli skladiště zásob.
A zbytky podezdívky pomalu zarůstají
kopřivami a merlíkem.
To bylo tedy moje shledání s Waldenem. Chtěl jsem tu zůstat několik dní
a postavit stan na waldenské louce.
Ale jak jsem seděl ve stínu smrků nad
tábořištěm, před sebou spáleniště, bylo to smutné.
Odešel jsem na Rysí skálu; stezka ještě nezarostla travou. I malé
smrčky na vrcholu skály zůstaly a ještě roste hojná dobrá mysl na úpatí
skály a vody běžící Bielé se třpytí v slunci. Koliba na jejím břehu však zmizela beze stopy a průzorem třásní smrků
nespatříš kouř z bílého komína waldenského.
Není Walden, nestojí koliba a nestojí horáreň. Dílo lidských rukou nepřečkalo oněch osm let. Příroda však stojí a trvá nezměněna do poslední jehličky smrků a jedlí a do posledního stébla trávy.
