BYL JSEM VE WALDENU
Jako by ani neuplynulo osm let.
Vlak zastavil v Podturni. Byl horký
srpnový den, v rovině podél Váhu kosili poslední oves a nad horami stála bílá oblaka. Prašnou cestou a pak lukami k lávce přes průzračnou vodu říčky. A
dál rychlými kroky k bílé dědině s věží kostelíka. Dál kroky rychlejšími a
nedočkavějšími mezi domky dědiny. Smendžonka stále vyvěrá z travertinových
usazenin a její pach chutná na jazyku
stejně a nezměněně.
Louka, na níž stávala naše týpí,
svoji opuštěna, tráva sežehlá sluncem
a spasená kravami, jen jestřábníky
žlutě svítí v žáru poledne. Smrky na
stráních stále hučí svoji píseň a Bielá zvoní svými průzračnými vodami v
bílém korytě. Oblaka bachratá bělobou plují modří oblohy a svými těžkými břichy se trou o vrcholy hor. Poludnica a Smerkovica stále stojí a střeží krásu doliny. Vzadu hřeben Ohniště, temný hřbet Krakovy hole a na
nejzazším jižním obzoru skalnatý hřeben Ďumbieru.
Ještě můžeš přejít po lávce, položeně přes bystřinu. Za tvými zády se
otevírá Svätojanská dolina širokým klínem a na severu se vzduly boky Liptovských holí, v jejichž žlebech svítí sníh.
