JAK ŽIJEME
S t v o ř i d l a 1946
Začalo to tak. Vyrojili jsme se, bratři kmene Wahpekute, ve Smrčné, šťastni, že jsme již tak blízko tábora, na který jsme se svorně celé jaro na kmenových schůzkách těšili. - Zašuměly nám borovice nad hlavami, zavoněly louky a bílé, vousaté hlavičky suchopýru přátelsky na nás kývaly ze zelené mokřiny. Tolik volné krásy po dlouhé době, - tak jsme si ani nevšimli, že přes hučící řeku lidské ruce zrobily most, který tu dříve nebýval. Zmizel starý převozník, který za suchých let neměl mnoho práce s převážením, ale přidával za požadovaný skromný poplatek za převoz řadů svých moudrostí i novinek z celého kraje, jak se na zdejší známé, chudé, ale moudré obyvatele sluší.
„Pěkný most, co?" přišoural se děda s fajfkou, "a má betonový podstavec a muzika bude hrát za chvíli na oslavu a skauti tam budou — to koukáte, co?" „Ani ne, dědečku, my se koukáme, jak nám tady pěkně rozkvetl suchopýr a jak je tady vůbec hezky." "No ale snad most je taky pěkný", trval na svém děda. „Ale ty louky a lesy jsou tady hezčí", tvrdili jsme zase my a na znamení úcty jsme se ofáborovanému mostu uklonili a šli po břehu na brod.
-16-
