Charles Sealsfield
Charles Sealsfield (⁕ 3. března 1793, Popovice u Znojma (dnes Popice), Morava – † 26. května 1864, Solothurn, Švýcarsko) rodným jménem Karel Antonín Postl (psáno také někdy Postel), byl nejstarším potomkem z 11 dětí, vinaře a zároveň rychtáře Antonína Postla a jeho ženy Juliany, rozené Raablové. Jeho otec pocházel z Vídně a do Popic se zřejmě přiženil.
Karel byl bystré dítě a protože vyrůstal v oblasti u řeky Dyje, kde se hovořilo německy i česky, ovládal oba jazyky. V letech 1802–1807, kdy navštěvoval na gymnázium v nedalekém Znojmě se naučil také latinsky.
Když mu bylo 15 (1808) odešel na studia do Prahy, kde bylo sídlo Řádu křižovníků s červenou hvězdou, kterému patřila jeho rodná ves. [1] Během studia filosofie a teologie rozšířil své jazykové portfolio o francouzštinu a němčinu. Mezi jeho učiteli v Praze byl mimo jiné Bernard Bolzano, který míval také kázání v kostele sv. Salvátora a svými názory nastartoval ofenzivní fázi národního obrození.[2] Roku 1813 složil řeholní slib a o rok později byl vysvěcen na kněze, čímž ukončil svá studia a roku 1816, byl jmenován tajemníkem řádu.[3]
Z titulu své funkce pak objížděl poddanské vsi, kde se stýkal nejenom se šlechtou a úřady ale i poddanými. Díky svému jazykovému vybavení nepotřeboval tlumočníka a měl měl jedinečnou možnost vidět z bezprostřední blízkosti, jak tristní je situace na venkově v českých zemích.
Po devíti letech toho měl akorát dost. V únoru 1822 se pohádal s velmistrem řádu Köhlerem, který býval v minulosti jeho velký příznivec. Ten nejspíš usoudil, že je to pouze důsledek přepracování, a tak ho 26. dubnu 1823 poslal v doprovodu františkánského lazebníka Kirschbauma do Karlových Var na zdravotní dovolenou. Vrátit se měli 16. května, ale Karel Postl odjížděl s tím, že se už zpátky nevrátí.
10. května 1823 napsal dopis ve kterém oznámil Züber von Nordheimovi, správci klášterního majetku v Praze, že 14. května pojede přes Plzeň do Teplic a pak přes Brno[4] do Vídně. Původně měl v plánu nastoupit na místo dvorního sekretáře u ministra, hraběte von Sanraua. Ale když v Praze dostali jeho list, poslal Köhler do Vídně udání, že byl jen na dovolené. A tak když se 29. května sešel s hrabětem, dozvěděl se, že ho na to místo nemůže přijmout.
Vrátit se už nechtěl, proto se rozhodl pro útěk. A vzal to přes Graz, do švýcarského Zürychu a pak z Le Havre lodí do USA, kam na něj rakouská policie nemohla.
V listopadu 1823[5] se vylodil v New Orleans, a podniknul cestu podél Mississippi a údolím Ohia až na východní pobřeží. Usadil se v pensylvánském městečku Kittanning na řece Alleghany, 44 mil severně od Pittsburghu.
25. října 1825 vyrazil opět na cestu. Tentokrát jihozápadním směrem. Svou cestu zakončil v květnu 1826, nejspíš opět v New Orleans a vyplul zpět do Evropy.[6]
V srpnu dorazil do Le Havre, a pak navštívil Paříž, Frankfurt a jiná evropská města. Právě tehdy si Karel Postl, zběhlý, vysokoškolsky vzdělaný kněz, který se začal v USA živit jako nezávislý novinový zpravodaj, změnil jméno na Charles Sealsfield[7]
Od listopadu do června 1827 pobýval v Londýně, kde psal své dvě knihy, o USA a Rakousku které vyšly anonymně v následujícím roce 1828.
15. června 1827 vyplul z Le Havre do New Yorku. Zamířil do Filadelfie, aby přijal místo dopisovatele Cottova žurnálu. V té době byli zrovna Saukové a Foxové donuceni Američany opustit svá loviště v Illinois a odejít na západ za Mississippi. A Karel Postl — nyní již Charles Sealsfield, byl vyslán aby byl jako novinový zpravodaj u toho, když odcházeli.
Vnímal to jako nespravedlnost, která se mu bytostně příčila a proto napsal vlastní román – nepochybně inspirován popularitou Cooperovy trilogie – který vyšel anglicky hned v následujícím roce 1829 s titulem “Tokeah: White Rose”. Hlavním hrdinou románu však nebyl jako u Coopera bílý zálesák, ale ušlechtilý indián, kterým jak se zdá nebyl nikdo jiný než Tecumseh o kterém mu vyprávěl v chatě na břehu Mississippi nejmenovaný indiánský stařec.
V anglické verzi o tom, co ho vedlo k napsání tohoto románu není ani slovo. Ale v německé verzi je uvedena předmluva, ve které objasnil svoje pohnutky a že zcela záměrně neuvedl, že se jednalo právě o Tecumseha, neboť válčil proti Američanům po boku jejich nepřátel. A uvedl i zdroje ze kterých čerpal a právě ty ho měly utvrdit v tom, že pravda je na straně indiánů, neboť byly v souladu s tím co slyšel od onoho indiánského staříka.[8]
Odkazy
- ↑ Údajně tím vyhověl přání matky, která z něj chtěla mít kněze, ale nelze vyloučit, že za tím bylo doporučení některého z učitelů, který si všiml chlapcova nadání.
- ↑ Bylo to období vlastenecké agitace a rehabilitace českého jazyka. Josefa Jungmanna a jeho žáků, např. Františka Palackého, Jana Evangelisty Purkyně a dalších.
- ↑ http://www.digitalniknihovna.cz/mzk/view/uuid:de90d461-9a67-11e4-a2db-005056825209?page=uuid:79383100-9a7e-11e4-a2db-005056825209
- ↑ Brnem projel 20. května
- ↑ Ve stejném roce o pouhé čtyři roky starší James Fenimore Cooper vydal první knihu o “Kožené punčoše”.
- ↑ Téhož roku 1826, James Fenimore Cooper dopsal a vydal Posledního mohykána kterým zakončil svou trilogii a také odplul z USA, do Anglie, kde strávil následujících 7 let.
- ↑ 16. září 1826 se tímto jménem podepsal v dopise, který od něj obdržel Cotta, který si od něj následně 27. října zakoupil knihu Nordamerika (Charles Sidons)
- ↑
- History of the state of Georgia. Savannah 1802
- Acount of the Indians of the Southern States especially of Georgia. Philadephia.
