Zkazka a píseň o He-dbu-ška.
Byl teplý zářijový den; odpočíval jsem v hamace zavěšené na stromě nedaleko stanu mého indiánského hostitele. Večeřeli jsme spolu u táborového ohně. Matka pilně odklízela nádobí, muži odešli obstarati koně, děti usnuly, i ležel jsem, pozoruje temné stíny táhnoucí se z východu a pomalu sledující jasnou stezku zapadajícího slunce, přemýšleje o indiánských představách noci stále pronásledující v patách den a snažící se nabýti nad ním vrchu. Z mých myšlenek mne vyrušila indiánská matka, řkouc: »Je chladno!«, neboť oheň uhasl a kolem nás se prostíralo modré večerní šero.
Poklekla vedle táborového ohně, rozdmychala jej v plameny, přihodila čerstvé dříví, jež zapraskalo a vyslalo k nebesům déšť jasných jisker a za chvíli jasné žluté plameny ozářily část země pod větvemi, na nichž visela moje hamaka.
Plápolající oheň přivábil z vůkolního šera jednu temnou postavu za druhou a kolem hořících polen muži počínali rozprostírati lehké přikrývky, na něž uléhali. Přicházely i ženy, jedna po druhé, usedaly kolem ohně, přidávajíce své zvonivé hlasy ke všeobecnému šumu hlasů rozprávějících o denních příhodách.
