Stránka:wo1991.djvu/67

Bibli /kapesní vydání/. Tu měl později v malém zavazadle, které jej provázelo do koncentračního tábora-. Když poznával Robertův tatínek můj vážný zájem, dovolil Robertovi, aby mi přehrál na gramofonu některé desky s židovskými liturgickými zpěvy. To byl projev jeho velké důvěry. V rodině žila i Robertova babička z Ústí nad Labem, stará paní Lőwy. Buď hrála sama se sebou karty, nebo byla schýlena nad modlitbami. Rodina žila velice skromně. Robertův tatínek měl zastoupení firmy EMPO-radia, ale v důsledku židovského bojkotu, který tu již byl, neprodal za rok jediné radio. Rodina žila z peněz, které získala babička Lőwy prodejem domu v Ústí n. L. Až se peníze vypotřebují - co potom? To bylo deprimující. Babička Lőwy byla poslední pohřbena na židovském královéhradeckém hřbitově - pak již nastal transport židů, do smrti. Ale to jsme v té době přece netušili. Robert byl "Svitkem březové kůry" nadšen, protože tam našel Setonův pokyn /str. 152/ "čísti Talmud a napsati výtah - 2000 slovy, čin - aspoň 5000 slovy - velký čin. Stejně Starý Zákon atd" /na str. 130 totéž/. Zvyklý na židovskou isolaci, našel zde Robert Setona, který tuto isolaci prolamuje a vybízí - s nadsázkou řečeno - všechnu mládež: čtěte to, studujte to. Z Roberta se stal nadšený woodcrafter. Přihlásil se do Ligy. Že vznikl kmen "Mohykan" byla jeho zásluha, ačkoliv jsme byli "u toho" oba. V Chroustovicích získal pro Ligu své české vesnické kamarády -to byla jedna družina-, a v Hradci Králové své židovské kamarády, k nimž přibylo pár českých a jeden Němec. To byla druhá družina. Jako v kmeni Černého medvěda, i zde jsme se v náčelnictví střídali - nějaký čas byl Robert, nějaký čas já. Robert vydával a sám psal první ročník časopisu "Ozvěny lesa“ a protože počítal s vystěhováním do Palestiny, představoval si, jak tam založí woodcrafterskou Ligu, která bude společná pro židy i pro Araby. Když přijel E. Th. Seton s manželkou v prosinci 1936 do Prahy, byl Robert mezi těmi, kdo jej vítali. To byl jeho " zlatý čas. Po návratu jsme hráli u Můllerů "mokasinovou hru", jak nás ji Seton naučil, a vzpomínám, s jakou chutí hrála Robertova sestřička s námi. Byla jediná z rodiny, která později přežila koncentrační tábor a vrátila se. Zamřela po dlouhé, těžké nemoci 6. listopadu 1973. Při pohřbu 12. listopadu jsem měl projev /mé první a poslední, kázání“ na židovském pohřbu/ a vzpomenul na Setona a woodcraft. Muž, stojící blízko, se rozplakal. Fo pohřbu mne obejmul. Byl to Otto Weil, vedoucí kultového oddělení ŽKO a někdejší horlivý