Pokračování textu ze strany 123
»Na věky! Na věky! Na věky!« hřměla řeka, klidně, lehce, bez ustání.
»Wa-wa-wa!« křičela Gičí O-kok-o-hů, avšak hlas její tak naprosto zanikal, že sama sebe nemohla slyšeti. I začala se cítiti malou, a menší; a když se začala cítiti malou, stala se podivná věc — začala se stávati malou a menší, až nebyla o mnoho větší než vrabec; hlas její, místo aby se podobal hučení velikého vodopádu, stal se kapající vodou, zněl:
Tink-tank-tink
tink-tank-tink
A proto Indiáni dávají této nejmenší sově jméno »Pták kapající vody«; ač to byl kdysi největší tvor, je nyní nejmenší sovou, poněvadž byl domýšlivý a zapomněl na Velkého Ducha.
Smrtihlav.
Králem mezi našimi motýli je Smrtihlav. Je ze všech motýlů nejsilnější a nejhřmotnější. Na hrudi má podivnou kresbu podoby lidské lebky se skříženými hnáty.
Objevuje se obyčejně až v červenci, i později. Velkou zelenou housenku jeho můžeme najíti v létě na bramborové nati. Jako motýli, tak i housenky objevují se jen jednotlivě. Dáte-li je pohromadě do škatulky, kousají se. Než se zakuklují, zalézají do země, ale často zase vylezou ven po několika hodinách a shánějí se po nějakém listu. Kukly jsou pod zemí, jsou leskle černohnědé a při vyorávání bramborů nezřídka se na ně přijde.
Smrtihlav má pošpatnělou pověst. Je dokázáno o něm, že je zlodějem úlů včelích. Lítá za noci do úlů, aby se nalízal ..text pokračuje
