Ernest Thompson Seton: an unforgettable personality/cs
Nečekané pozvání na oběd (léto 1902) • Mé zkušenosti s tábořením, mládeží a indiány, než jsem ho potkal • „Lov jelena” • Převozník duší do „oněch dnů” • The winner is anyone who can meet the predetermined conditions, not just the best • YMCA at the time • Scalp - the symbol of Life • Wherein lies Seton's primacy • Playing to Indians (September 1900) • Woodcraft is for everybody • Game transform to the all-embracing movement • Seton's influence • Baden-Powell (September 1906) • How B.-P. scouting penetrated the USA • The “Boy Scouts of America” and my part in the origin of it • Seton was “The Chief”! • The Silver Bay Camp (Summer 1910) • Free will is base of the woodcraft • Why the Baden-Powell system in BSA dominate • Uniformity is unnatural • Why was Seton forgotten by scouts? (Summer 1940) • The shadow of a strong personality
Nečekané pozvání na oběd (léto 1902)
Představil se a zeptal, jestli bych s ním nešel na oběd do nedaleké restaurace hotelu Waldorf Astoria[2], při kterém bychom dali řeč o táboření. Přijal jsem to s nadšením. Tak výjimečné osobnosti jako byl on, mne na oběd ve Waldorfu nezvaly každý den. A byla to památná chvíle.
Bavili jsme se, když tu mi položil otázku, zdalipak vím, který táborový vůdce byl největší borec všech dob. Nevzpomínám si, co jsem na to řekl, ale nesouhlasil a pravil: “Ne, jste na omylu. Byl to Mojžíš, vůdce dětí Izraele, s nimiž tábořil čtyřicet let v poušti”.
Zamozřejmě že jsem s tím souhlasil, protože to už bylo „nějaké táboření”, jak se tenkrát říkalo.Mé zkušenosti s tábořením, mládeží a indiány, než jsem ho potkal
Y.M.C.A. mne tehdy zaměstnávala na pozici tajemníka Mezinárodního komitétu pro práci s chlapci, a myslel jsem, že o chlapeckých táborech už ledacos vím, ale Seton měl nápady o jakých jsem do té doby neslyšel. A tak jsem mu se zájmem naslouchal. Bavili jsme se asi tak hodinu, možná i dvě. A právě tehdy a tam začalo naše přátelství, ze kterého se za těch uplynulých čtyřicet let vyvinul velice důvěrný vztah. Vyprávěl mi, jak už v raném dětství získával své první zkušenosti a já mu vyprávěl zas o sobě. Jako kluk dal dohromady partu chlapců, takový klub či indiánský kmen. Já si zas jako chlapec se svými kamarády založil Literární společnost, ale podnikali jsme také věci, které s literaturou moc společného neměly. Oba nás to od dětství táhlo do lesů tak, jako to divokou kachnu táhne k vodě.
Své první zkušenosti s tábořením jsem začal sbírat někdy kolem roku 1877[3] (to mi bylo tak osm, devět let) – nepamatuji už, kdy přesně to bylo, ale stále na to vzpomínám. Tenkrát, když jsme se setkali, už jsem měl za sebou dvacet let zkušeností, které jsem začal nabírat nejprve během táboření s rodiči, pak s kamarády když jsme se plavili o prázdninách a později už jako vůdce chlapeckých táborů. Ukázalo se, že máme hodně podobných zážitků i zájmů.
Ovšem táboření o jakém mi vyprávěl, bylo pro mne něčím zcela novým. Mělo v sobě malebnost a vážnost. My se také během táboření scházeli při různých příležitostech, ve větším či menším počtu v kruhu kolem ohně, ale bylo to vždy jen zcela neformální posezení. Ale Seton vyprávěl o společném sněmování, o poradní skále, obřadech a slavnostním rázu i atmosféře onoho zasedání. Na programu byly indiánské tance za zvuku tam-tamu, i rokování o vážných záležitostech. Přiznávaly se tam tituly. Pocty velké i malé. Vyhlašovaly různé výzvy a děly mnohé, pro mne však zcela nové a neobvyklé věci. Indiány jsem byl velice dobře znal. Své rané dětství jsem prožil ve Východní Kanadě a žili v našem sousedství. Později, jsem s nimi také obchodoval. Když jsem byl starší a vypomáhal otci v krámě. Nechodili zahalení v rouchu, s péry ve vlasech a neházeli tomahawky. A neměli vůbec nic společného ani s těmi divokými indiány z laciných románů. Byli zcela neškodní. Ale jako chlapec jsem na nich neviděl nic, čím by mne mohli inspirovat. Byli chudí a odraní. Vyráběli z proutí koše a venkovský nábytek. Do pastí chytali drobnou kožešinovou zvěř a ten jejich způsob života se mi jevil spíš jako politováníhodné živoření. Nepracovali víc než bylo nutné. A peněz vydělávali jen tolik, kolik právě potřebovali. Byli spokojení, když měli co jíst a v zimě dost dříví na to, aby neumrzli. Nelámali si hlavu s majetkem, ani po něm netoužili.[4] Vypadali spíš jako usedlí tuláci, ale na rozdíl tuláků nikoho neobtěžovali.
Neměli nic společného s ušlechtilým rudochem Hiawathova typu. A nepůsobili ani jako ti nebezpeční, krutí, po krvi lačnící divoši, které je nutné zlikvidovat.„Lov jelena”
Ale byl jsem velmi rád, že mne pozval, ať se přijdu podívat na družinu “Setonových indiánů” do Cos Cob. Vyprávěl mi o “lovu na jelena”, jak stopují to ušlechtilé zvíře, dokud se nedostanou k jeho úkrytu. A poté, vyzbrojeni pouze luky a šípy, dosáhnou zaslouženého vítězství. Chtěl jsem to vidět. Ten “lov na jelena”, byla hra, kterou Seton sám vymyslel. A řekl bych, že právě teď je ten vhodný okamžik, abych napsal co znamená, že to “Seton sám vymyslel”. Jsou věci, o kterých bychom mohli říct, že si je Seton pouze upravil, nebo které využil. Ale u téhle hry jsem zcela záměrně uvedl, že ji Seton vymyslel nebo ještě lépe vytvořil, protože pro mne, byl Seton “tvůrčí génius”. Hodně lidí sbírá dobré nápady jiných lidí, různými způsoby je upravuje, přejmenovává a pak využívá. Ovšem na to, aby někdo vymyslel zcela původní neotřelou hru, připravil ji, a také jí dodal patřičný dramatický nádech a kouzlo, na to je potřeba mít vskutku originálního ducha – obzvláště u tak prosté hry, jakou je “Lov na jelena”.
Ten den se shromáždilo deset chlapců a také mi byl představen jelen. Byl zhotoven z jutového pytle, vycpaného slámou. Vypadal sice trochu jako jelen, ale bylo k tomu potřeba opravdu hodně představivosti. Několik soustředných kružnic namalovaných černou barvou naznačovalo, ve kterých místech má srdce, které musí být zasaženo. A to byla další myšlenka, typická pro Setona. Říkal: “Použijte symboliku a nic nezkazíte, ovšem pokusíte-li se napodobit realitu, musí být váš model opravdu dokonalý, jinak bude vypadat směšně.” Dobře věděl, že nemá smysl ztrácet čas výrobou dokonalé napodobeniny jelena, protože těm deseti chlapcům, vybaveným představivostí, bohatě stačil pouhý symbol, který jelena představoval. Přesvědčil mne o tom, jak cenný je symbolismus. Ten den byl jelenem a chlapci lovci, takže si nazul stopovací železa a chlapci popadli své luky a šípy. Kdo řekl Setonovi, jak si má vyrobit stopovací železa? Kde vzal ten nápad, aby ten, kdo hraje roli jelena zanechával viditelnou stopu, po které mohou jít lovci? Ten chlapec, který si postavil chýši dle svých představ a pak se pyšnil, že „vše postavil podle své hlavy a ještě mu zbylo dost dřeva na další”, si i teď vymyslel pravidla hry a vlastnoručně vyrobil nejenom jelena, ale i první pár stopovacích želízek. To nebyla jen konstrukční představivost a schopnost dramatizace, ale i filosofie symbolismu a ruční práce opravdového umění. Ale kde vzali chlapci své luky a šípy? Na začátku ještě neměli žádné zkušenosti s jejich výrobou, aby si je mohli vyrobit sami, takže byly zakoupeny. Seton šel za velkoobchodníkem, objednal je do zásoby a pak je prodával chlapcům. V tomto bodě ukázal obojí – prozíravost i štědrost. Jelikož vše sám ihned zrealizoval, hrozilo, že by se objevili lidé co by řekli “no to je přeci normální byznys, nakoupit ve velkoobchodě a pak to se ziskem prodávat chlapcům”. Aby tomu předešel, prodával chlapcům vše za cenu nižší, než sám zaplatil. Samozřejmě, že to pro něj nebylo výhodné, ale o to mu nešlo. Z jeho strany to byla štědrost. A i když byl v některých směrech obchodník, vůči chlapcům byl Seton vždy štědrý.
Ale zpět k lovu na jelena. Chlapci mu dali deseti až patnácti minutový náskok. Seton popadnul jutového jelena, vrazil ho pod paži, a se stopovacími želízky přivázanými na nohou vyrazil dolů prašnou silnicí. Chtěl jsem jít s ním, tak jsem svižně vyrazil za ním. Stopy které zanechával, se v prachu silnice téměř ztrácely. Pak odbočil na polní cestu. Zastavil se a uskočil stranou na plochý kámen. Od něj, se dal k plotu co vedl kolem železniční trati, zanechávajíc stopy tak malé jak jen to šlo. Šel kus podél něj, a na jeho konci skočil do lesa, kde po několika stech metrech proplétání mezi stromy a křovinami zanechal jelena, napůl ukrytého, pod dlouhými převislými větvemi tsugy. Potom si sundal stopovací želízka a širokým obloukem jsme se vrátili na místo startu. Teď jsem myslel, že se bude dít několik věcí, ale nestalo se tak. V prvé řadě jsem myslel, že uvidím jak chlapci po čtyřech, nebo alespoň v hlubokém předklonu slídí po stopě. V hlavě jsem měl obrázek indiánského zvěda, co se jako stín obezřetně plíží po stopě, se zrakem cloněným rukou před sluncem upřeným k obzoru. Ale tito hoši aniž by se nějak zdržovali vyběhli tryskem vpřed. Dále jsem si myslel, že budou zcela bezradní až přijdou k místu kde stopa v prachu náhle končila. Ale kdepak, přeběhli přes ono kritické místo sotva sto stop, když se ozval vzduchem výkřik “Stopa ztracena!”. Pak se vrátili k poslední viditelné stopě, a vějířovitě se rozešli aby každý z nich pátral po stopě ve svém směru. Neskutečně brzy se ozval triumfální výkřik: “Stopa nalezena!”. Hra byla bodována, takže chlapec, který našel ztracenou stopu, získal k dobru několik bodů. Po znovu nalezené stopě opět vyrazili vpřed. Znovu ji ztratili až v lese. Tady už postupovali pomaleji, protože zde stopu bylo hůř vidět. Ale brzy byl slyšet nový výkřik. Chlapec, který šel v čele zahlédl slaměného jelena mezi tsugovými větvemi a jásavým hlasem zvolal: “Jelen!” Za tento objev byl rovněž odměněn určitým počtem bodů. Zůstal stát na místě, jak to vyžadovala pravidla hry, a zbytek udatných lovců se seřadil za ním. Teď přišla řada na luky a šípy. Každý z chlapců šel postupně na značku a na jelena vystřelil svůj šíp. Jakýkoliv zasáh jelena, znamenal pro střelce další body; Pokud se trefil do některého z kruhů, které byly kolem srdce, dostal příslušný počet bodů. A pokud zasáhl černý kruh uprostřed, který představoval srdce – byl konec hry. Ale zahlédnutý jelen byl příliš daleko a v cestě stály větve, takže žádný z šípů vystřelených v prvním kole neznamenal smrtící výstřel. Pravidla hry v takovém případě připouštěla učinit několik dalších kroků a zaujmout novou střeleckou pozici. Takže popošli a zkusili štěstí znovu. Postupovali a zkoušeli to opakovaně zas a zas, dokud nebyl jelen prohlášen za mrtvého. Neumím, pokud jde o tuto záležitost, popsat tu chuť, nadšení a vzrušení těch co se na ní podíleli. Pro onu chvíli to nebylo "jako" lov – o kterém víme že je jen hra, ale skutečný lov. Ta hra byla tak dramatická, plná napjatého očekávání a intenzivní akce, že každý chlapec byl každou minutou, tělem i duší na špičkách. V ten moment, prakticky nevnímal, kým je a kde je, protože jeho pozornost byla soustředena na vystopování nepolapitelného jelena a duše naplněna touhou po dosažení cíle.
Převozník duší do „oněch dnů”
To byla Setonova schopnost přenést skupinu chlapců a sebe sama alespoň pro tuto chvíli do jiného světa. Snad právě to “přenesení do jiného světa”, může nejlépe popsat mnoha jeho aktivit s chlapci. Vytáhnul je ze všedního světa bílého muže, a přenesl do světa ideálních indiánů. Zde, v tomto světě, nebylo místa pro poníženého indiána, nebo krvelačného rudokožce z laciného románu. Poznal, že skuteční Indiáni z různých míst a období v sobě měli jak neřesti tak ctnosti. Nebyli ztělesněním dobra, ani špatnosti, proto soustředil pozornost na jejich klady, které byly skutečné a nebylo jich málo, a jejich zápory nechal zapomenout v jejich stínu.
Dobře si pamatuji jak jsem poprvé viděl oheň získaný primitivním způsobem třením dvou dřev. To jsem byl ve Smithsonian Institute ve Washingtonu. Kurátor vzal jakási třecí dřeva z jedné vitríny a zeptal se Setona, jestli by s nimi nemohl zkusit rozdělat oheň pro ně. Seton na to ochotně odvětil, že to zkusí. Sundal si kabát, hbitě svým kapesním nožem ořezal opálený konec kolíku, aby lépe seděl do díry v tom druhém klacku. Pak nasadil řemínek luku na kolík, nejdřív vyrazil kouř, pak se objevila jiskra a za chvíli vyrazil plamen. Od té doby jsem ho viděl zapalovat sněmovní oheň třením dřev mnohokrát. Jednou jsem slyšel velmi významného muže jak se ho ptá: “K čemu je v dnešní době zapalování ohně takovým způsobem, když sirky jsou tak laciné a prakticky všude k dostání?” Ten člověk představoval většinu těch co prožívají svůj život prozaickým nudným životem. Seton byl jinde, chtěl svůj život prožívat v minulosti, v malebném světě zidealizované reality. Nejden z těch co ho pokaždé viděli ve Sněmovním kruhu v noci v lesích, uprostřed dezdechého ticha, s důstojnými a impozantními pohyby zapalovat sněmovní oheň touto primitivní metodou, se mohou ptát proč. Bylo to možná uvolnění ducha, který sedával na některé zbrklé osobě ke kroku vpřed a zapálení ohně škrtnutím sirky. Škrtnutí se k tomuto sezení nehodilo. Kolem Sněmovního ohně jsme žili v tehdy, a ne v teď.
The winner is anyone who can meet the predetermined conditions, not just the best
YMCA at the time
Scalp - the symbol of Life
Zdálo se mi, že v programu Setonových Indiánů, vidím mnoho z teorií doktora Gulicka přeneseno do reálného světa. Pouhá povrchní hra na indiány, bez jakéhokoliv plánu, plná nebezpečí a víceméně bezúčelná je na hony vzdálená od systematického programu, zaměřeného na rozvíjení charakteru, jaký představil Seton. Jeho cílem byl vývoj charakteru, a ne pouhé povyražení a zábava. Dám ale příklad, jakou cestou se ubíraly jeho myšlenky při řešení obtížného problému. Dobře si pamatuji náš rozhovor na téma skalpování. Teď bylo skalpování velice reálnou praktikou mezi Indiány, a tak vyvstala otázka, jestli ho zcela vypustit, a nebo zda by se přeci jen nenašel způsob, jak by se dalo s výhodou využít při hře. Pochopitelně, že nešlo o to vyzvat chlapce k tomu, aby se navzájem skutečně skalpovali. Ale o to jak ho využít, a při tom zabránit tomu, aby působilo jako laciná komedie. To byl problém. Byla to zapeklitá otázka, jak to udělat, aby zůstala zachována vážnost tohoto aktu a zároveň aby posloužil pro dobrý účel. Rozhodl se dát každému chlapci, který přišel do kmene skalp, což byl kotouček z plátna, nebo kůže, o průměru zhruba 1½ palce, ze kterého visely dlouhé prameny “vlasů”, vyrobených z koňských žíní. A chlapec byl slavnostně zavázán slovy “Toto je tvůj skalp. Važ si ho, jako své cti. Když ho ztratíš, nebude to naprostá ostuda, ale bez ponížení se to neobejde.” Chlapec mohl ztratit svůj skalp jedině v nějaké důležité zkoušce, uložené Sněmem. Pokud ho ztratil, získal jej ten kdo zvítězil, a poražený zůstal bez chomáče, dokud časem a trpělivým úsilím byl hoden aby mu vyrašil nový. Bojovník bez skalpu ale neměl hlasovací právo na sněmu kmene. Nemohl se účastnit Sněmu, [ani soutěží]. Dočasně ztratil svá práva a výsady, svůj hlas, zkrátka všechny symboly svého mužství. Když nějaký člen kmene úspěšně získal skalp jiného “bojovníka”, stal se “válečníkem”.
Toto skalpování se stalo věcí maximální vážnosti a přistupovalo se němu pouze ve výjimečných případech. To, že měl každý svůj hlas a volební právo, bylo ohromující. Skalp se stal symbolem představujícím sám život a jeho ztráta lekcí, která byla ponaučením, že nikdo nemá svůj život riskovat zbytečně, ale také že jsou v životě chvíle, kdy je nutné riskovat.
Ano, to je ale příklad Setonova uvažování; ctít přirozené instinkty a najít nějakou cestu k uspokojení toho co není jen prospěšné ale také příjemné a zábavné. Člověk, který dokáže takovým způsobem posunout význam skalpování, že se stane téměř ctností, je skutečně tvůrčí génius. Tady není žádný rozpor mezi Setonovou averzí k masovým sportům, a jeho postřehem že tady je čas a příležitost kdy chlapec není jenom oprávněn vstoupit, jak to bylo, do osamělého zápasu s jedním ze svých vrstevníků, ale že on nemůže se vyhýbat takovým situacím kromě situací které by byly na úkor jeho sebeúcty a riskem, vedoucím je ztrátě respektu jeho party.
Byla to Setonova pochopení se a moudrost, která poskytla konečné řešení toho, co jinak mohlo vést k hádce či špatnostem mezi dvěma stejně ctižádostivými chlapci, co stejným dílem prahli po tom aby se nějakým způsobem ujali vedení. Taková zkouška mohla dopadnout všelijak, takže v takových případech se připravila vždy důstojná soutěž.
A výsledkem ve finále nebylo jen zvýšení přestiže u vítěze, ale také nárůst respektu pro dobrého poraženého který udělal vše co bylo v jeho silách.Wherein lies Seton's primacy
Je to stejný rozdíl jako mezi rámusem a hudbou, kdy jde pokaždé o stejné housle, či piáno použité k produkci. Někdo může použít Indiánské aktivity a výsledkem bude disharmonie a jiný použije stejné aktivity a výsledkem bude harmonie. Krása obrazu není daná použitým plátnem, barvami a štětci. Je daná uměním toho, kdo jej maluje. Ze stejné suroviny různí lidé tvoří různé věci, takže na základě života Indiánů a jejich tradic může hodně lidí vytvořit hodně programů – dobré, spravedlivé a indiferentní – neefektivní a horší.
Byl to Seton umělec, kdo namaloval z tohoto materiálu ten skvělý obraz. Byl to Seton hudebník, kdo zazpíval tu píseň. Byla to Setonova tvůrčí představivost a duch který tomu vdechnul život. Možná jenom ten kdo měl to privilegium poznat jeho přitažlivou osobnost může ocenit jeho nadšení, laskavost a nakažlivost jeho nápadů. Nenašel jsem jiný lepší způsob, jak dodatečně splatit Setonovi dluh za jeho velký přínos, za těch mnoho věcí co vytvořil v říši kde není možný žádný copyright. Objevilo se mnoho dílčích a chabých napodobenin jeho programu. Je to tak snadné vyzobat to i tamto z jeho programu, tu a tam trochu pozměnit a pak pro někoho jiného zase napodobit napodobitele, a tak dál a dál, dokud není ten co to vymyslel jako první zapomenut. Možná si někdo vzpomene na Kiplingovu báseň “Objevitel”, ve které říká:
“Dobře znám ty, co teď sklízí slávu – šli pohodlně v mých stopách.
Pěkně v stádě pohromadě – a tak nepoznali z pouště strach;
Šli až tam, kde zanechal jsem studnu, co vyhrabal jsem žíznící.
Napili se. Vrátili se. A teď jim budou říkat Průkopníci!”
Playing to Indians (September 1900)
První kmen Seton zorganizoval r. 1902 na svém vlastním pozemku v Cos Cob, ve státě Connecticut. Brzy vzbudil pozornost, hlavně proto, že byl dobře známá veřejně činná osobnost, spisovatel, malíř, přírodovědec a lektor. Všechno na co sáhnul, budilo zájem a přitahovalo pozornost veřejnosti. Ale to mohlo mít velice krátkého trvání, pokud pozornost veřejnosti nebyla upoutána nějakou povídkou, něčím mužným, něčím co naznačovalo velké možnosti a slibovalo široký proud zájmů. Někoho to přitahovalo jako nový a unikátní přínos v oblasti výchovy chlapeckého charakteru. Pro druhé to byla hádanka, záhada, s vágním odvoláním na ponořené instinkty. Někteří pochybovali, jiní nedůvěřovali, někomu se nelíbilo snížení chlapeckých ideálu. Někteří považovali Setona za mistra hypnózy, který dokázal slovem očarovat skupinu chlapců a přihlížejících aby z nereálna vytvořil pro tuto chvíli realitu, a ti se obávali reakce a zklamání, když kouzlo pominulo. Někdo říkal že systém byl nemožný a neuskutečnitelný bez Setona ve středu; takže to nebyl program ve kterém by obyčejný člověk mohl doufat v úspěch. Někteří to odmítali a měli celou věc za degradující; někteří byli skeptiky a jiní viděli pouze viditelné a slyšeli pouze hlas, chyběl jim duchovní význam který i minimální vhled mohl mít zadržen. Záhy byl ten první kmen všeobecně známý jako “Setonovi Indiáni” (Seton's Indians) Byli tací co ten výraz používali jako posměšný.
Avšak když se ta idea začala šířit, a byly zorganizovány další kmeny v jiných lokalitách, byli s obecným souhlasem nazývání “Seton Indians”, nebo také “The Seton Indians”, a toto jméno přetrvalo do roku 1905. V roce 1906 se však objevilo nové vydání “Svitku březové kůry” a bylo použito jméno “Woodcraft Indians”. Nevím nakolik je významná následující citace z tohoto vydání. “Kromě toho ideální Indián, ať již existoval nebo ne, stojí pro nejvyšší formu prostého ("primitive") života, a on byl Mistr Woodcraftu, který je naším základním studiem.” (Při psaní jsem měl na mysli kurzívu) Následující odstavec, ve kterém se hovoří o tom co obnáší výraz “Woodcraft” je uvedeno “mnoho odvětví Indiánské moudrosti”. Zdá se, že právě od té doby se na Woodcraft pohlíželo jako všeobjímající výraz, který zahrnuje i Indiánštinu. Můžeme se jen dohadovat, co způsobilo ten významový posun, že se Setonovi Indiáni vyvinuli ve Woodcrafterské Indiány a ještě později v “Ligu Lesní moudrosti”.
Přinejmenším dvě věci se postupně objevily; Jako první touha po expanzi a rozšíření původní myšlenky, obé se zřetelem k ohleden na obsahu programu a voličstvo ke které to mohlo promlouvat.Woodcraft is for everybody
Toto prohlášení otevřelo dveře dokořán, a každý byl pozván, aby přišel a vzal si co chtěl. To bylo více než velkorysé gesto; to vyjadřovalo touhu jeho srdce sdílet co měl a dát to volně k dispozici všem. Co čekal na oplátku, byl stejně velkorysý postoj k částem které kdo přijal, v uznání daru a vrácení určité míry vážnosti (credit) dárci. V tomto směru byl hořce zklamán. On říká (Svitek březové kůry, 1906) “Rád bych vyvedl celý národ na cestu života v přírodě.”
Dále on ukazuje že jeho plán je pro "mladé lidi", nejenom pro chlapce, a kousek po kousku rozšířoval svou ideu dokud neobsáhla nejenom obě pohlaví, ale i všechny věkové kategorie.Game transform to the all-embracing movement
Zdálo se jako kdyby původní idea byla “Indiánština” pro chlapce, která obsahuje woodcrafterské prvky, a během rozšíření schématu z toho vzniknul Woodcrafterský program pro každého, který obsahoval Indiánské prvky. “ Woodcraftem myslíme atletiku v přírodě, studium přírody a táboření jako výtvarné umění. Fotografování je vnímáno jako druh studia přírody, a tábornická dovednost zahrnuje jednoduché metody triangulace, znalost hvěz, hledání cesty, určování směru, znakovou řeč, stejně tak, jako hodně druhů Indiánské dovednosti ”. (Seton 1905).
Zdá se, že výraz Woodcraft mohl být roztažen tak aby zahrnul všechny aktivity v přírodě, za účelem nalezení “Příroda nabízí ideální táboření, mnoho z benefitů může být získáno životem ve stanu postaveném v městském parku, na verandě, nebo na ploché střeše domu.” (E.T.S. 1906)
Z domovní střechy to byl snadný skok na ulici, a ta nabízela hry které se mohly hrát na chodníku a další formy Indiánského slídění a stopování od bloku k bloku.
Seton's influence
Baden-Powell (September 1906)
Právě v tomto roce původně útlou „Rudou knížku” rozšířil a vydal pod názvem „Svitek březové kůry” (The Birch Bark Roll) (1906). A jeden výtisk daroval i Baden Powellovi. Vypadá to, že právě to byl klíčový moment pro Baden Powella, který byl požádán, aby přepsal svou brožuru „Příručka ke skautingu”, kterou původně napsal pro vojáky, aby byla použitelná jako příručka pro anglické „Církevní jinochy” (Church Lads).
Mnohokrát jsem stál na soutoku dvou velkých řek, a pozoroval, jak se jejich vody mísí. V Indii občas slýcháme výraz, který označuje splynutí řek Gangy a Džumny. Používá se také, když se ve vlasech, začínají objevovat první šediny. Na tom mísení vod to lze snadno pochopitit. V proudu, který teče dál za soutokem, se chvílemi objevují charakteristické známky obou toků a občas se zdá, jako by jeden z těch původních proudů pohltil ten druhý. Když se potkají dvě osobnosti, jako Seton a Baden Powell, a proudy jejich myšlenek, které pramení v různých horách, se začnou mísit, toho potřebujeme víc než jen obyčejný zrak nebo dokonce vhled, abychom mohli o následujícím proudu říct: „To pochází z toho a tohle z onoho proudu.” Pravdou je, že zde plavou kousky splaveného dřeva, které mohou pocházet jen z jediného z toků, i kal, který pochází jen z toho druhého. Ale v proudu promíchaných myšlenek, je těžké vystopovat jejich původ.
Vezměte si i tak jednoduché slovo, jako je „skauting”. Oba ho používali dávno předtím než se sešli; a oba o něm už také něco publikovali. Jeden měl na mysli indiánský skauting přizpůsobený chlapcům; a druhý zas skauting domorodců, přizpůsobený vojákům. Nevím, zda Baden Powell čerpal své nápady ohledně skautingu od afrických domorodců, ale u Setona není žádných pochyb že se inspiroval indiány Severní Ameriky. Oba muži však byli díky četbě důvěrně obeznámeni s různými formami skautingu po celém světě. V roce 1906 byl skauting jako takový jen vedlejší aktivitou Woodcrafterských Indiánů, tou hlavní byl woodcraft, ale pro skautské hnutí, které bylo představeno veřejnosti roku 1908 v Anglii, byl naopak hlavním tématem skauting a woodcraft jen vedlejší aktivitou. Podobně jako se v Americe význam slova woodcraft rozšířilo na téměř všechny druhy outdoorových aktivit, rozšířilo se význam slova skauting na téměř všechny druhy aktivit, které se zamlouvaly chlapcům. Chemie myšlenek jde zcela mimo mě, ale viděl jsem, nebo jsem alespoň byl mezi těmi, co byli u toho, jak se vodík a kyslík smíchaly ve starém spolehlivém vzorci H²0 a oba plyny se proměnily ve vodu.
Chemie, která vysvětluje, jak reakcí dvou plynů vzniká kapalina, je poměrně složitá, ale chemie mísení myšlenek je cosi zcela mimo mé chápání.How B.-P. scouting penetrated the USA
Protože jsem viděl Setona, jak se v Americe s velkorysou štědrostí dělil o své myšlenky se všemi, kdo je chtěli přijmout, jsem přesvědčen, že tak činil i v Anglii, a to zejména tehdy, když našel tak dychtivého posluchače, jakým byl Baden Powell. Neexistuje žádný způsob, kterým by se dalo určit, jak velký byl jeho myšlenkový přínos. Dokázala by chemie myšlenek vysvětlit, jak může reakcí dvou myšlenek, když se smíchají ve vhodném poměru, vzniknout myšlenka třetí, která se vůbec nepodobá, a nebo jen velmi málo, ani jedné z těch původních?
Bylo to až v druhé polovině roku 1908 a zejména v roce 1909 co se v Americe začal projevovat vliv anglického skautského hnutí.
Tu a tam se objevil výtisk anglické příručky a návštěvníci vracející se z Anglie začali vyprávět o skautech.
Když ukázali v kanadském Torontu knihu „Skauting pro chlapce” (Scouting for Boys) chlapeckému výboru Y.M.C.A., byla přijata s posměchem a při závěrečném hlasování zamítnuta.
Starším chlapcům to přišlo jako „nápad cínového vojáčka".
Představili si, jak procházejí coby skauti krajinou a při tom se schovávají před nepřítelem za stromy a kameny.
Slovo „skauting” u nich evokovalo špehování a donášení.
Být skautem (podle nich) nebylo nic nač by mohl být někdo hrdý, proto ho odmítli, ale zároveň si všichni do jednoho přáli najít nějakou vhodnou programovou náplň pro práci skupiny.
A tak, si ze skautské činnosti někteří vedoucí vzali jen to, co se jim hodilo, stejně, jako si o několik let dříve vzali jen to co se jim hodilo z činnosti Setonových Indiánů.
Objevilo se 32 organizovaných skupin, ale jen tři z nich, které se nejvíc řídily skautským programem, se ukázaly jako úspěšné.
V říjnu 1909 jeden významný voják, co v létě předchozího roku navštívil Velkou Británii a byl nadšen skautským hnutím, svolal veřejnou schůzi. Setkání se konalo v kasárnách, ale řečníci ujistili přítomné, že Baden Powell jasně prohlásil, že jeho hnutí nemá vojenský účel. Byla zorganizována rada, město bylo rozděleno do sedmi divizí s místními výbory a zapsáno asi 1500 chlapců. V Anglii, se v počátcích skautské popularity potýkali s „opičími skauty” (Monkey Scouts), a v Kanadě se vyskytla stejná záležitost. Nezodpovědné skupiny se začaly opičit po skautech a diskreditovat skutečné skautské hnutí. V obou případech bylo zapotřebí silné organizace, která by vliv těchto „opičí hlídek” potlačila a omezila. Mně se vždy zdálo, že Setonova organizace trpěla spíše „opičích indiánů” nebo nezodpovědnými a neschopnými napodobiteli než jakoukoli jinou příčinou a žádný odpovídající řídící orgán se nepokusil tento problém napravit.
Když se anglická skautská příručka začala objevovat na v různých místech USA, začali si ji různí vedoucí chlapců různými způsoby přizpůsobovat, upravovat a vybírat z programu. Tyto snahy sahaly od pouhého přidání malé skautské ozdoby do stávajícího programu až po upřímnou snahu vyzkoušet celý program s nově organizovanou skupinou. Kromě nebezpečí rozpadu hrozilo i nebezpečí vykořisťování. Skautský vedoucí s "otočnou židlí", který chtěl mít všechnu čest, zatímco pomocník dělal všechnu práci, byl někdy učitel nedělní školy a někdy duchovní, který chtěl získat přízeň chlapců ve prospěch své organizace nebo kvůli jiného svého zájmu.
A objevili se i jiní, co by chtěli využít tohoto nového zájmu ve svůj prospěch, takže se velice záhy ukázalo, že nějaká kontrola a dohled z celonárodního centra bude nutností.The “Boy Scouts of America” and my part in the origin of it
Výsledkem téhle schůzky bylo jmenování organizačního výboru s výkonnými pravomocemi, který měl fungovat až do té doby, než bude ustaven stálý celonárodní výbor. Předsedou tohoto organizačního výboru byl jednomyslně zvolen Ernest Thompson Seton a později, když byla už vytvořena stálá organizace, byl také jednomyslně zvolen do funkce "Skautského náčelníka" (“Chief Scout”). Když se dnes ohlédnu zpět na těch pět let co následovalo a vzpomenu, jak se na začátku tohoto období z celého srdce vrhl do úsilí o podporu amerických skautů a jak byl na jeho konci zarmoucený, uvědomím si něco o tragédii a zklamání, které ho postihly. Nikdo nemohl být velkorysejší ve svém čase a úsilí. Jeho zápal a energie, kterou do toho vložil, byly ohromující. Chtěl do tohoto nového hnutí vložit celý svůj indiánský program Woodcraft, aby se s ním spojil do jednoho proudu, i za cenu toho, že tím jeho vlastní samostatné hnutí přišlo o svou identitu. Byl připraven poskytnout všechny své nápady, zkušenosti a schopnosti. Byl ohromen neochotou tohoto nového výboru spolknout jedním dechem to, co mu tak velkoryse a ochotně nabídnul. S narůstajícím rozčarováním zjišťoval, že tohle nové hnutí v Americe, tak poplatné svému vzoru, si chce vybrat z programu co pro ně vytvořil, vybrat jen to co se mu hodí. A měl pocit, že má tendenci vybírat si jen to méně důležité, zatím co ty důležité body jeho původního programu ignoruje. Na počátku skautského hnutí v Americe bylo jméno Ernesta Thompsona Setona velkým přínosem, protože díky svým knihám a přednáškám byl znám po celé zemi a (vždy) uznáván coby autorita v oblasti studia přírody, woodcraftu a indiánských tradic.
Toto nové, nejasně chápané a značně nepochopené hnutí potřebovalo sponzora co měl celonárodní renomé.Seton was “The Chief”!
Noviny v celé zemi zvěstovaly založení Národního výboru a dopisy přicházely takovou rychlostí, že zahltily nově otevřenou kancelář. Byl vyvíjen tlak na rychlé rozeslání letáků s informacemi pro tazatele. Seton se pod ohromným tlakem pustil do psaní příručky, aby v co nejkratším čase vytvořil "amerikanizovanou" verzi anglické příručky, která by byla akceptovatelná ve Spojených státech. Na této nevděčné práci pracoval dnem i nocí a narychlo vytištěná příručka byla připravena k distribuci již na večeři uspořádané pro Badena Powella v New Yorku v září 1910. Splnila svůj účel a pomohla zastavit příliv dotazů, zatímco redakční výbor se zavázal k pečlivější revizi materiálu pro druhé vydání.
Není divu, že se toto první uspěchané vydání ukázalo jako nedostatečné, když člověk celé hodiny poslouchal revizní komisi, která diskutovala o tom, co by se mělo dostat do druhého vydání a jak by to mělo být přeformulováno.The Silver Bay Camp (Summer 1910)
V jistém smyslu se ten tábor dal považovat za "make shift", protože započal s cílem prezentovat jednu myšlenkou a pak se ho pokoušel přizpůsobit myšlence jiné. Jednalo se o typický případ "smísení vod dvou velkých řek". Ten tábor vznikl na základě výzvy. O rok dřív jsem totiž Setonovi řekl: “Ano, váš tábor je fajn, vaše nápady jsou fajn, ale jak dalece naši vedoucí v Y.M.C.A. váš program přijmou, je jiná otázka. Budou vaše nápady fungovat i u starších chlapců, se kterými máme co do činění? Jste ochoten ho ukázat skupině, kterou shromáždím v Silver Bay, v New Yorku, v srpnu příštího roku?" Bez sebemenšího zaváhání tuhle výzvu přijal a připravil se aby nám předvedl, jak by se měl vést tábor "Woodcraft Indians".
Předem jsme se dohodli na několika postupech, které nebyly na chlapeckých táborech Y.M.C.A. běžné. Byly mezi nimi tyto: (1) Pouze dobrovolné vedení - žádná placená pomoc. (2) Dvacet skupin po šesti starších chlapcích a jednom dospělém dobrovolníkovi z 20 různých měst. (3) Žádný šéfkuchař. Každá skupina si vaří sama. (4) Žádné soutěživé sportovní disciplíny. (5) Každá skupina si vyrobí a přinese vlastní týpí. (6) Každý chlapec si přinese jeden šestistopý luk a 6 šípů. (7) Týpí se staví náhodně, ale nikdo nesmí stát ve vzdálenosti menší než 100 stop od jiného týpí. (8) Každá skupina si vytvoří vlastní ohniště pro venkovní vaření apod. Všechny přípravy se uskutečnily dříve, než byla založena organizace Boys Scouts of America, ale ještě než ten tábor započal, byl Seton zvolen jejím náčelníkem. Musel se tedy vypořádat s problémem, jak spojit myšlenky Woodcraft Indians, se kterými byl důvěrně obeznámen, s myšlenkami nových a poněkud nejasně chápaných Boy Scouts, o kterých toho moc konkrétního nevěděl, ale které měl, coby celonárodní vůdce a náčelník také hájit. Situace byla obtížná, ale jeho reakce byla typická. Do podniku se vrhl s plným nasazením a věnoval mu nejen celé dva týdny v táboře, ale také čas na přípravu. Dodal veškeré vybavení, stopovací želízka, nádherné deky, tom-tomy atd., a to vše na své osobní náklady.
Po dva týdny zaměstnával 120 chlapců středoškolského věku věcmi, které nikdy předtím nedělali, takže neměli čas ani chuť zahrát si baseball, přestože v okruhu několika set metrů od tábora se nacházelo pěkné atletické hřiště s veškerým vybavením.Free will is base of the woodcraft
Teprve když si vzpomněl, že je náčelníkem skautů, začaly potíže. Upřímně se snažil vést tábor podle skautských zásad, a přitom do něj začlenit zkušenosti s Woodcraft Indians. Zmiňuji se o tom, protože jeho pozice na tomto táboře velice dobře ilustruje jeho následnou snahu skloubit tahle dvě hnutí do jednoho. Oba programy sice mají mnoho společného, ale rozhodně zde byly body, které se nedaly smíchat. Baden Powell vykazoval, dle mého názoru, svými sklony i zkušenostmi všechny znaky konformismu.[5] Zato Seton byl svým založením, sklony i zkušenostmi zcela nekonformní. Baden Powell, vycvičený voják, viděl všechny přednosti, které se skrývají v disciplíně, organizaci, pravidelnosti, standardizaci atd., atd. Seton byl víc než nevoják. Byl proti vojákům. Nesnášel, když viděl stany postavené v jedné přímce. Odmítal vstávat, chodit na jídlo, či chodit spát v určitou dobu, na zatroubení. Trval na tom, aby se každý svobodně následoval svoje pohnutky a svobodně si dělal co chce a kdy chce. Jak by někdo mohl očekávat, že nevojenská, nekonformní povaha bude následovat plán vypracovaný mužem s vojenskými instinkty a velkou úctou k hodnotám konformity. Na tom táboře se sice snažil ze všech sil dodržovat skautské tradice, ale indiánské skautské tradice se nedaly potlačit, protože jejich potlačování bylo nepřirozené, takže přirozeně převládaly.
Myslím, že tahle skupina chlapců si Setonův způsob táboření užívala víc, než by si užívala stereotypnější způsob, ale těžko říct, nakolik to bylo způsobeno charismatem Setonovy osobnosti.Why the Baden-Powell system in BSA dominate
Je mnohem jednodušší najít deset lidí, co dokáží vést skupinu dle skautského programu, než jedince, schopného vyhovět zvláštním nárokům programu Woodcrafterských Indiánů. Pro průměrného člověka není snadné nakreslit pomocí pravítka a úhloměru technický výkres, ale k tomu aby namaloval obstojnou olejomalbu potřebuje navíc notnou dávku talentu.
Je velmi obtížné srovnávat hodnotu zjednodušeného programu, co může být následován každým, s takovým, jehož nárokům vyhoví jen málokdo.Uniformity is unnatural
Každý byl jiný. Všechny se vymykají zásadám architektury, ale jsou praktické a z mého hlediska i krásné. Seton říká, že příroda je autorem rovné linie a rovné barvy, protože její linie jsou zakřivené nebo křivé a její barvy jsou smíšené nebo skvrnité. Takže když ty domy stavěl, inspiroval se spíš přírodou než konvencemi. Neviděl žádný důvod, proč použít rovný hřebenový trám, když jemné zakřivení vypadalo lépe. Nevidí žádný dobrý důvod, proč by měly být břidlicové tašky stejné barvy a tvaru, na střeš vyskládané v rovných řadách. Takže použil barevné břidlice různých tvarů a velikostí, s ulámanými okraji, pokládané zcela nahodile, což vytvořilo na jeho křivé, nepravidelné střeše nádherný efekt barevných skvrn. Nevidí žádný dobrý důvod, proč by dvě strany domu měly být natřeny stejnou barvou, ani proč by jedna strana měla být celá v jedné barvě, a tak jsem objevil jednu stranu jeho domu v růžové barvě v dolním rohu, která v diagonálním rohu přechází do krémové nebo buff barvy. Další strana domu začínala v jednom rohu bledě zelenou barvou posetou žlutými skvrnami a bledla do jemné žluté poseté drobnými zelenými skvrnkami. Celé to působilo duchem a ruční prací umělce. Seton není nekonvenční jen pasivním způsobem. Otevřeně se bouří proti mnoha konvencím, které mu připadají absurdní. Je zcela nebojácný nejenom po fyzické, i duchovní stránce. Je to osobnost, která ční nad davem a odmítá být jeho součástí a nechat se vést pouze rozhodnutím většiny. Když hovoříme o "slonu v porcelánu", nevypovídá to nic špatného o slonech, ani o porcelánu, jen o nevhodné kombinaci. Seton v lese, bez zábran a omezení, byl skvělý, ale v situaci, kdy ho omezovaly konvence a předpisy a kdy musel přesvědčit silný výbor s různými názory, aby mohl svobodně jednat, to bylo něco docela jiného. Dejte mu volnou ruku při stavbě domu a on vytvoří dům, jaký tu ještě nebyl, a bude efektivní, úsporný a krásný. Kdyby měl volnou ruku v organizaci, kterou by mohl ovládat a kontrolovat, vznikl by originální a účinný program, ale kdyby ho svázali s jakýmkoli stereotypním programem, ať by byl sebelepší, nebyl by šťastný. Jeho nápady přicházely příliš volně na to, aby se daly zařadit do nějakého polotuhého schématu. Mohl změnit názor během okamžiku. Něco upoutalo jeho pozornost a zrodil se nový nápad.
Nejsem si jistý, zda vím, co znamená "dynamická rovnováha", ale bylo v něm cítit, že dynamická síla je držena na vodítku, které se může každou chvílu utrhnout.
Why was Seton forgotten by scouts? (Summer 1940)
Postavit organizaci na osobnosti jednoho nepostradatelného člověka znamená riskovat naprostý kolaps, když takový člověk vypadne. Vybudování organizace na základě sloučených příspěvků mnoha silných mužů umožňuje nepřetržitou posloupnost, protože časem musí být každý muž ve skupině postupně nahrazen. Vytvořit národní organizaci kolem tak výjimečného a nenahraditelného člověka, jakým byl Seton, by znamenalo připravit se o život, ale vložit jeho mnohé originální a často revoluční myšlenky do společného tavicího kotle se zdálo být nepřekonatelně obtížné. Není možné, aby Seton měl nástupce, stejně jako Thomas Edison, ale přínos těchto dvou mužů nikdy nezemře. Nevznikne nikdo, kdo by byl přesně jako oni dva, ale mnoho lidí bude mít z jejich objevů prospěch.
Baden Powell měl pravdu, když řekl, že "skautské hnutí mělo mnoho otců", a veřejně přiznal, že Seton byl jedním z nich. Přinejmenším by se blížilo pravdě, kdybychom řekli "Woodcraftští indiáni měli jen jednoho otce". Jednou jsem slyšel Badena Powella vyprávět, jak se pustil do přípravy školy pro skautské vedoucí. Poradil se se všemi předními pedagogy, které mohl kontaktovat. Výsledkem byl seznam více než 200 knih, z nichž každá byla považována za naprosto nepostradatelnou pro člověka s uznávanými schopnostmi. Řekl, že je zřejmé, že takový čtenářský kurz pro skautské vedoucí není možný, a proto založil spíše praktickou než teoretickou školu.
Tato událost odhaluje člověka, který toužil po spolupráci a neustále ji vyhledával na širokém poli.The shadow of a strong personality
Jakkoliv cenná byla tato “pomoc zvenčí” faktem je, že tím nejdůležitějším elementem těchto kurzů byl Seton sám a bez něj by ten podnik dál nemohl pokračovat. Je nemožné, aby ten svůj plášť hodil na ramena jiného člověka, nebo ho přehodil přes ramena nějaké skupiny lidí, protože ten jeho plášť se nehodí na žádná jiná ramena než jsou ty jeho vlastní. Škola, kterou rozjel Baden Powell, může fungovat i bez něj protože je mnohem jednodušší, ale na “Škole indiánské moudrosti” nevidím na obzoru nikoho, kdo by mohl zaujmout Setonovo místo. Vždycky budu myslet na Ernesta Thompsona Setona, který sršel jiskrami, nápady co šířil všude kolem, jako brusný kotouč. Budu na něj vždycky myslet jako na toho, kdo nakonec vždy dával víc než přijímal.
Když o něm přemýšlím, zní mi v uších slova písně Roberta Browninga:
- I. Boys' Activities, February 1902, p. 10
- II. The Physical Boy, April 1902, p. 38
- Growth of the Spinal Cord and Brain, August 1902, p. 142
- III. Growth of the Boy's Mind, October 1902, p. 164
- IV. The Fighting Instinct, February 1903, p. 15
- V. The Gang Instinct, April 1903, p. 40
- VI. The Gang Instinct, August 1903, p. 126
- ↑ Kancelář Y.M.C.A. se v roce 1902 nacházela v budově na rohu Čtvrté avenue a 23. ulice. Madison Square Park, kde se konala první veřejná produkce Setonových indiánů, byl odtamtud prakticky za rohem a hotel Waldorf-Astoria byl vzdálen asi čtvrt hodiny chůze. Čtvrtá avenue byla v roce 1959 přejmenována na Park Avenue.
- ↑
Původní budovu Waldorf-Astoria hotel, která stála na rohu 5. avenue a 34. ulice, tvořily ve skutečnosti dva hotely. Roku 1929 byly obě budovy zbourány (majitelé postavili nový hotel stejného jména na jiném místě) a na původní parcele byl roku 1931 postaven Empire State Building – až do roku 1970 nejvyšší budova na světě.
- ↑ E.M.R. v konceptu: … kolem 8 či 9 let.
- ↑ E.M.R v konceptu: … a o hromadění majetku vůbec.
- ↑ https://cs.wikipedia.org/wiki/Konformita
G. G. Peck Things Learned in Seventeen Consecutive Seasons in One Boys' Camp, April 1902 str. 51
Luther Gulick Studies of Adolescent Boyhood:
Edgar M. Robinson Boys Savages, August 1902 p. 127
Edgar M. Robinson Methods of Grouping Boys, p. 202
Charles B. Horton Fun making at Camp, June 1903 p. 80
F. R. Denis White Man and Indian, June 1903 p. 97
George D. Bivin The Buffalo Wild Indians, February 1904 p. 38
M. D. Crackel Organized Bands of Indians, p. 62
E. T. Seton Laws of Seton Indians, June 1905, p. 99
E. T. Seton How to play Indian, June 1905, p. 142
A pawnee indian camp, 168
